horalka

Žiju v končinách, kde není moc možností vybírat lékaře, pokud za ním nechcete jezdit desítky kilometrů. Protože k lékaři chodím, jen když mi není dobře, je pohodlnější za ním jet tři kilometry místo třiceti k tomu bývalému. A tak jsem se dostala ke zdejší paní doktorce. Považuju ji za zlatý střed mých dosavadních šesti obvoďáků (dětské nepočítám, ty si nepamatuju). Ač má řadu odpůrců, já s ní problémy nemám a jsme schopné se domluvit.

Paní doktorka, už v čerstvě důchodovém věku, je pro mě vcelku obdivuhodná bytost. Být doktorem v oblasti samot znamená se za pacienty v nouzi umět na ty samoty dostat, což v zimě není žádná sranda. Jsou samoty vzdálené od silnice či silničky i stovky metrů a zkuste se tam dostat, když je po pás sněhu. A ona to umí ještě dnes. Je lehce odtažitá, trochu náladová, trochu zasněná, někdy až skoro éterická bytost, ale taky poměrně precizní.. a když k ní dojdete, máte pocit, že vás vnímá jako celého člověka, nejen jako právě bolestivý žaludek, angínu, či zápal plic.

Zas jsem za ní po čase byla. Zdravotní sestra odešla do důchodu, a paní doktorka zůstala sama. Dřív v průměru připadlo na pacienta čtvrt hodiny, teď je z toho půl. Jakmile jsou v čekárně víc než dva lidi, zrovna se točím ve dveřích.. tentokrát jsem na druhý pokus měla štěstí. A tak u ní sedím a řešíme mé bolesti žaludku opakující se na podzim už třetím rokem. Protože loňská vyšetření nic patologického neodhalila, začínáme od krátké léčebné kúry. Naučeně upozorňuju, že kojím.

"Hm," dívá se na mě vážně, "a jak staré je miminko?" stále s vážnou tváří..

"Tři roky a čtvrt," já na to a už se obě smějeme.. po prozkoumání moudré knihy změna postupu léčby a jdeme dál.

Paní doktorka si před nějakým časem pořídila počítač a je neodolatelná, když ji člověk pozoruje. Pomalu a rozvážně postupuje krok za krokem, ťuká příslušná data, zvažuje každý krok.. no prostě paráda, pokud vám právě za pár minut nejede autobus nebo nespěcháte pro dítě do školky. Teď má nový program a ten vyžaduje v adrese názvy ulic. Složitě vymýšlíme, co zadat, neb na našem konci toho moc není, ale zvládly jsme.

Paní doktorka ještě podotýká, že jsme snad od porodu neměřily tlak. Bere tlakoměr, nasazuje mi popruh na ruku, jde měřit.. vtom "klep, klep" kdosi ťuká. Paní doktorka mi svěří tlakoměr a jde otevřít. Pošťačka odevzdává dobrou desítku korespondence a mizí, zatímco paní doktorka se pomalu vrací za mnou, prohlíží jednu obálku, druhou, třetí, pátou, desátou.. vrací se ke druhé, znovu si ji prohlíží, rozbalí, začte se... a já tam sedím jak ten blbec, držím tlakoměr.. a čekám. Paní doktorka opouští očima lejstro.. a všimne si mě. "Ou, vy jste ještě tady," praví překvapeně.. "kde jsme to skončily? Aha," bere mi tlakoměr a jdeme měřit.

V duchu děkuju bohu, že mi zrovna nešla brát krev. Představa, že mi zrovna napíchne žílu, svěří mi stříkačku a odehrává se viz výš, mě spolehlivě dostane do křeče při představě, jak tam sedím, čekám, čekám, omdlévám, padám...

PS. Ale na svou paní doktorku nedám dopustit..