horalka

Zase jsme po čase dostali pěknou ťafku od jednoho z majitelů našich pronajatých pozemků.

Jel manžel séct na pozemek, kde se vždycky "urodí" něco, co ho spolehlivě nasere – silnější drát hozený do louky tak, aby se určitě namotal do nožů sekačky, jindy zas šutr velikosti poloviny brontosauřího vejce.. a dobrák činy páchající stále neznámý. Jo, před pár lety (snad tentýž?) dobrák počkal, až nabalíkujeme, a s radostí přeřezal provázky na cca 30 balících.. Jsem zvědavá, co bude tentokrát. Nezklamala jsem se. Za chvíli zvoní telefon – tentokrát nějak brzo, odhaduju, že sotva začal kosit: "Ten foťák jsem si měl vzít." Dramatická pauza.. "víš, co tu máme dnes?" "No nevím," nechce se mi typovat směr, kterým letos "dobrák" upřel pozornost.

"Posed!" zuří manžel. Aha – to na tomto místě ještě nebylo.. hm, nemám ráda myslivce a když si odmyslím jejich počínání v duchu "nám patří vše", fakt mi vadí zcestné střílení po těch nádherných tvorech, jakými srny bezpochyby jsou. Nevím, jak u vás, u nás se totiž nestřílí po těch rezavých sviních jménem liška, co nám klidně chytnou slepici dva metry od kotce Hlídačky. Ani po sviních jménem svině, co nám statečně ryjí pozemky a nestydí se chodit blíž a blíž a rýt hloub a hloub.. a stvořit během pár nájezdů z nádherné květnaté louky pole s hlubokou orbou.. ne ne, na ty páni myslivci nemíří, neb "mají příliš velké teritorium a nevrací se na stejné místo" – jak jsem nedávno od jednoho zeleného panáčka dověděla. To oni radši budou chodit číhat s kamarádkou flaškou v kapse na místa, kde se pasou srny.. a taky naše ovce! Totiž po prvních sečích naroste znovu tráva (jak překvapivé, že?) a na tu pouštíme ovce. 

Tož tak. Vyrostl nám posed – navíc mazaně přesně v místě, kde si manžel najíždí, aby se mohl vydat do svahu před ním pokud možno kolmo a bez převracení horalu. Jo, fakt trefa! Manžel zuřil do telefonu, manžel nadával doma po návratu. Pomalu balil pilu na další cestu, že nechtěný přírůstek "uklidí razdva", když mě napadlo spásné – udělat to s posvěcením pana majitele. Tudíž volám panu majiteli. Pan majitel, jedna z výjimek původních domorodců pyšnících se titulem (a bohužel to taky dávajíc najevo při každém kontaktu), mi v klidu sdělil do telefonu, že o tom samozřejmě VÍ, neb jej autor díla předem informoval a ptal se na souhlas. Aha, opatrně – s manželem hudrujícím v pozadí, mu sděluji, že netrefil zrovna šťastné místo.. Pan majitel mi blahosklonně nabízí sehnat si autora díla a požádat ho, jestli by mohl s námi spolupracovat a dílo o tři metry posunout.. Děkuju za nápad, jen mu sděluju, že se naše auto právě rekreuje v servisu a já opravdu nemám na to chodit v třicítkových vedrech po horách s Mrnětem v náručí a hledat Mistra mysliveckého osobně..  a že se pokusíme (manžel) posed netrefit. Konec hovoru.. hudrování manželovo nabírá na obrátkách a v podstatě ho chápu.. no nic, zbytek si domyslíte..

Přesto vše relativně dobře dopadlo, ne – nedala jsem manželovi telefon, aby Panu majiteli zavolal a řekl, co si myslí o takovém jednání, ani jsem se s ním nemusela dlouho hádat o pilu, překvapivě po ochladnutí řekl, že zkusí posed objet, ani se kupodivu zatím do posedu netrefil, ani nám zatím nikdo netrefil žádnou ovci – no to bude samozřejmě tím, že tam ještě nejsou.. ba co víc – dokonce nás začali zdravit oba pubertální potomci Mistra v zeleném..

Tak jak tak, radši bych nacházela a sbírala ty houby, jahody, maliny, i s bylinkami bych si dala říct :-)

PS. musím vám prozradit jedno pozitivum: letos se "dobrák" prozatím neprojevil.. že by to nakonec byl Mistr v zeleném?

linkuj.cz vybrali.sme.sk