horalka

Když jsme se rozhodli přestěhovat na samotu, měli jsme pro to své (nejen) romantické důvody.. Časem přišlo těžké střízlivění a objevovaly se nové a nové nevýhody, ale světe div se, sem tam i nějaká výhoda.

A tu jednu oceňuju až teď. Sice tu prší, s menšími přestávkami už tři dny, hodně fouká, máme tu tak do čtyř nad nulou, a žijeme pár metrů od potoka, ale protože dost nad ním, jediné, co se nám teď v dobách hrozících povodní může stát, že budeme za vodou.

Není za vodou jako za vodou, a škoda – nás se týká ta míň pozitivní varianta, totiž že nebudeme spokojeně vysmátí, čili bez ohrožení, ale budeme od světa - tedy silnice – odříznuti potokem, přelévajícím se přes můstek. Což koneckonců není tak zlé, když si uděláte dostatečné zásoby. Takže jsem dnes byla nakoupit malé zásoby toho, co nemáme vlastní, pro jistotu navštívila s malou paní doktorku, neb se solidně nachladila, a jsem v očekávání dějů příštích..

Teda – ne, že bychom nic nedělali – naším nástrojem byla motyka a činností hloubení cestiček ve svazích u domu, aby voda valící se na nás z kopce nad domem lehce uhnula a protekla kolem domu dolů.. až do potoka. A věřte tomu nebo ne, funguje to. Naštěstí.

Matka Příroda je mocná, mnohem mocnější než člověk.. a přesto je mi teď mnohem líp, když žijeme v ní, než kdybychom se stresovali v civilizaci.. a tiše jí i sobě dávám jeden velký slib: že totiž do ní budeme zasahovat co  nejmíň..  

linkuj.cz vybrali.sme.sk