Už hodinu běhám v odpoledním hicu s Kamošem (honácký pes) po loukách a lesích a hledám ztracené ovce.. pes vyráží do dalších keřů v teritoriu divočáků, po chvíli se ozve praskání větviček i větví a objevuje se.. nádherný srnec. Pohled z oka do oka s krasavcem našich lesů a pak už jen obdivuju ladnost a nádheru jeho pohybu, jak prchá pryč..
Ovce nenalezeny, proto po osmé večer sedáme do auta i s dětma a jedem hledat do větších dálek. Jedeme po horizontu a potkáváme úžasný západ slunce a přímo v úhlu proti slunci pasoucí se srnčí. Neopakovatelné.. Pokračujem po loukách a před námi kličkují zajíci, při cestě zpět v křovích siluety divočáků, a před námi (konečně) naše ovce pasoucí se na kraji louky. Stmívá se a my ženem naše ovce pěšky (já a pes) i autem (Drahý s dětma) další kilometry k domovu. Je už tma, když se objevujeme v našich končinách a vstříc nám svítí jen lampy sem tam rozházené po kopci..
Vysílám našeho psa do porostu vyššího než já pro tři jehňata. Pes mizí v trávě a mně vstříc místo jehňat běží další nádherný srneček, kterého pes vyplašil, když proběhl kolem. Pes si toho ani nevšiml a běží dál pro jehňata. Srnec zastavil pár metrů přede mnou a chvíli tak stojíme a ani jeden nevíme, co dělat. Tak prostě stojíme.. čas se zastavil.. a čas běží dál, stejně jako jehňata poslušně klusající zpět do své ohrady. Srmec kývne hlavou na pozdrav a uskakuje zpět do divočiny..
Celý den horko, hrabu seno, nakládám seno, stavím stoh ze sena. Až do noci roste pod mýma nohama stoh. Měsíc se vyloupl zpoza mraků a dělá mi společnost místo lucerny.. dole pode mnou se potmě ohromně baví naše děti i psi, jen Drahý háže seno mně nahoru a já, už polomrtvá, ho rozhazuju po stohu. Drahý dává přestávku a já padám do sena a pozoruju tu nádheru nade mnou. Vůně sena, větve lípy sem tam se houpající ve větru stejně jako dotek měsíčních paprsků mě spolehlivě zrelaxují tak, že mám pocit, že už nevstanu. Křik dětí dožadujících se mé přítomnosti mě vrací zpět..
... doteky, pro které je krásné žít v přírodě..