horalka

Jo, na tom nejspíš něco bude...

A zdruhe strany. Miluje li te nekdo, da ti volnost. Vratis li se, je ti souzen. Nevratis li se, nikdy jsi mu nepatrila.

Nekdy je treba si tu volnost tak trochu vzit sam. Aby se pak clovek mohl vracet.

zní to banálně, ale je to tak.

Phoenicks i Dewberry, zdravím, jen nevím, jestli to platí vždycky..

Ratko, to je možná ještě lepší než citát sám..

Na tomhle něco je. Ona by ten druhý hlavně neměl potřebu od svého partnera vůbec odcházet ..

Jo, Viku, nejhorší je snad zahlcující objetí, které dusí.. rozumím tomu?

něco na tom bude..až na to "patřit někomu"..to je blbost:-)..přivlastňování si toho druhého je tím nejlepším začátkem konce vztahu..nechci nikomu patřit, ale mám touhu se dát:-))

Slavku, ale rika se: patrime k sobe :o))

Slávku, to u mě byly vztahy, co skončily dřív, než začaly :-)

Ratko, určitě je to pro mne snesitelnější než patřit (k) někomu, ale pořád je v tom málo volnosti.. asi jsem divná - ale utěšuju se tím, že jsem vodnář :-)

slovo "patrit" je jen takova slovni hricka :o)) treba ze neco patri do poplenice. ale ve smyslu vlastnit nevlastnime ani svetr! natoz cloveka... nebo dokonce dite :o)))
a presto se rika ze decko patri k matce, ackoliv ji nepatri...

takze i ten hezky citat je treba brat jako slovni hricku. s usmevem :o))

ad ratka: ona to možná "slovní hříčka" je, ale mnoho lidí ji bere "na vážno"..koukni po manželstvích, kolik v nich zůstalo tolerance..někdy se mi zdá, že větší úcta je v těch "volných, nemanželských" vztazích..jako by ten "úřední papír" ten vztah změnil, jako by opravdu říkal "ty jsi můj a budeš se chovat, jak já chci":-(..staříček vždycky tvrdil, že každý vztah musí být založen na kompromisech a svobodě jednotlivce v rámci toho vztahu..asi jsem po staříčkovi:-))

A to já se taky přidám,když Sabe dovolíš,tedy nechci nikoho z blízkých omezovat,přesto mohu myslím poradit,jde o to,jestli někdo se moji radou co budeme dělat dál bude řídit.A vím,že mi nikdo nepatří,přesto ty lidi miluju a nedokážu jim nepomáhat když vidím,že to potřebují,to se týká všech,nejen dětí,i manžela.S manželem máme volný vztah a myslím,že po tolika letech na něj ani nežárlím,vždyt ho přece nevlastním.Tak a ted jsem se zasekla.Manžel mi nepatří a může si dělat co chce,a já nejsem žárlivá,to souhlasí,kolikrát mě tak naštve,že se divím,jeho naivní důvěře,s jakou vedle mne večer usíná,nevím,kde tu naivní důvěru ve mě bere,že mu ve spánku nezakroutím krkem,nebo ho při nejmenším nepraštím pořádně přes hlavu.:-))Pak se na něj podívám ještě jednou a řeknu si,že ví,že bych mu nic neudělala,vždyt je ,,můj" a i když nežárlím,tak ať jen si některá zkusí se k němu přiblížit blíž,než je zdrávo a jsem ochotná vytrhnout plaňko ze sousedova plotu a na milou některou si počíhat a tím plaňkem jí to pořádně nandat!:-)).A proč?protože marná sláva,on je můj a já ho žádný nedám:-))))))Ale vím,že mi nepatří a může si dělat co chce:-))))Tak,to jsem zvědavá,jestli bude mít někdo odvahu to přiznat,že to cítí stejně jako já:-))))))

Jani, odvahu bych mela se pridat ale jiz davno jsem vychladla co se tyce zarlivosti :o)
BEru to tak, ze kdyz dva lide spolu fakt dlouho ziji a jsou si blizci ve smyslu intimity (vpustime se vzajemne do nechraneneho prostoru) tak se postupne stavaji jednou bytosti. Prorustaji se a vzajemne podpiraji.

Jako dva stromky, ktere si sice zavazi, protoze jsou moc blizko sebe ale kdz prijde boure a silny vitr tak se o sebe opiraji. A nakonec se jejich vetve propletou. A nelze vtrhnout jeden strom aniz by nedoslo ke zraneni toho druheho. Zustavaji spolu. prekazeji si spolu. Podporuji se spolu.
Kdyz jeden znich zesili prilis a zacne utiskovat, tak ten druhy zacne chradnout. A proto je dulezite aby obcas hodili okem po tom druhem a pockali jeden na druheho. nepredhaneli se a nepredbihali.
sice jdou spolecne pomaleji, obcas si vzajemne zakopavaji o nohy ale porad jdou.

Slavku, to kdybych vedela :o) kolik svobody nalezi jednotlivci v ramci vztahu :o))) to je fakt tezky urcit.

Ja bych chtela treba svobody vic ale drzim se zpatky abych nezranila toho druheho.
A tomu druhemu bych doprala vic svobody nez si on sam bere. ja se citim vztahem vic spoutana nez on. cim to je?

Láska je o tom, že i když člověk může odejít, zůstává. Bohužel v manželství jsou promotané pocity povinnosti, ekonomická závislost, sociální závislost (možná ztráta minimálně poloviny příbuzných, přátel, ohrožení společenského postavení...), péče o děti, otázky bydlení...... atd. Takže často se už často špatně rozeznává, co je zvyk, povinnost, strach ze samoty, výše zmíněná závislost a co skutečná láska. Nikdo nám nepatří a každá chvíle, kdy jsme právě s tím, s kým být chceme, má ohromnou hodnotu. Pokud jsme s tím, s kým být nechceme, jenom máme pocit, že musíme, je to utrpení hodné změny. Nic mezi tím podle mne není. Svoboda je vědomí, že kdykoli mohu odejít, ale rád(ráda) zůstávám.

Lenko, to je fakt dobry postreh. Casto se clovek citi pretizeny celou tou peci, pocity, zavazky, povinnosti a rika si: tohle jsem fakt chtel/chtela?

A pak prijde najednou rana jak z dela. a temer vyrve toho druheho z zivota. A cloveku najednou dojde, ze to co povazoval za povinnosti zadne povinnosti jsou. ZE to delal rad. Jen tomu tak rikal. Ze zavazky zadne zavazky nebyly, ze to bylo z jeho vule. Ze nechce aby to bylo jinak, ze chce aby to bylo tak jak to bylo.

A vsechno se zmeni. MOzna jen v jeho hlave...

Vidím, že jste si tu nádherně pokecali, což mě těší :-).. něco na tom, co tu píšete, bude..

Lenko, Tvoje definice svobody je nádherná.. jen silně pochybuju, že je mi aktuálně dána..

Je krásný citát Exuperyho "Milovat neznamená dívat se jeden na druhého, ale dívat se spolu stejným směrem..", ale mám pocit, že jen "dívat se stejným směrem" je někdy zoufale málo..

člověk patří jen sobě... nesvoboda a žárlivost ničí každý vztah... a nejen to, pro ni se i vraždí...
včera bylo zrovna ve zprávách, že tady o 15% vzrostla rozvodovost... je to dost smutný s těmi manželstvími.

asi by se manzelstvi melo uzavirat jen kvuli detem a pro deti :o/ a jak deti odrostou tak je zakonem zrusit. Pokud se ti dva maji radi tak spolu zustanou. A pokud ne tak budou svobodni a kazdy muze jit po svym.

ta 20 byl vtip (muj humor)

ad 19: Smutné až děsivé se mi zdá tohle
http://ona.idnes.cz...na_vztahy_ves

ad 20: ony jsou (minimálně) dva postoje k partnerovi. Některé ženy hledají partnera pro sebe jako druhou půlku své duše (a děti chápou jako přirozený plod jejich lásky) a některé ženy hledají především otce pro své děti a až v druhé řadě partnera.
Patřím k tomu prvnímu druhu a neumím si představit si pořizovat dítě záměrně bez partnera. Přijde mi to jako anachronismus, ale na druhou stranu ty single ženy chápu. Znám je, jsou pohodové, úspěšné, spolehlivé, cituplné ..... a nalézají nespolehlivé nebo jinak pro rodinu nevyhovující protějšky. - Nevím, kudy by mohla vést cesta ven.

Lení,musím ti tu k tomu něco připsat a oponovat.Žena si najde partnera,protože sc ním chce sdílet všechno dobré i zlé.Láska je pro ní moc důležitá.Pro muže je láska jen jednou z mnoha zájmů.Stává se moc často,že ostatní zájmy jsou pro muže důležitější víc,než láska.Je zajímavé,že se to většinou nestane před svatbou,ale až po ní.Mnozí pak obviňují ženu,že když se vdala,přestala o muže jevit zájem,přestala na sebe dbát.To je podle mne nesmysl,vždyt to se příčí její přirozenosti.Jen žena po svatbě má mnohem víc povinností,než měla za svobodna do toho příjdou dětí a manžel si dál žije podle sebe.Žena se stará o domácnost,děti,skáče od jednoho k druhému a je unavená.V době kdy toho na mě bylo nejvíc,jsem nemohla na sebe dbát tak,jako za svobodna,ne proto,že bych se nechtěla manželovi líbit,ale nestíhala jsem.a manžel si dál žil jak za svobodna.Když jsem se ho snažila zapojit do starostí o rodinu,tak od toho utíkal,také pod dojmem,že jde o jeho zdraví,že když se mu něco nechce,když ho něco vyrušuje z jeho klidu,když nemůže dělat jen to,co chce,tak raději uteče.Vždyt je to pro jeho dobro.Kdo by pak ale vychoval děti,postaral se o nemocné a stárnoucí rodiče,když by každý v rámci zachování svého zdraví utekl od povinností,které na něj život klade?Já myslím,že láska nedovolí člověku utéct před problémama,i když se člověk v tom necítí dobře.A co se týče těch dětí,kdybych neměla partnera,pořídila bych si děti i bez stálého partnera,taky proto,že děti prostě miluju.To je taky ten důvod,proč je nikdy nemohu nechat v ouzkých.Není to pohodlné,ale jestliže opravdu miluju,nedokážu to a ani nechci.a stejné je to i s manželem.Mohu na něj mít sebevětší zlost,když se momentálně nechová dobře,ale láska mi nedovolí ho opustit,i když bych tím vyřešila problémy,které spolu máme.On člověk,kdyby vždycky odešel od toho,kdo ho nějakým způsobem zlobí,at už v jakémkoliv směru,tak by nakonec zůstal sám.Myslím si opravdu,že je lepší milovat,být tisíckrát pro svoji lásku k druhým zrańována,ale prožít život se vším všudy,i stou bolestí,kterou nám vztahy přináší.Kdo dokáže od problému utéct,v zájmu svého zdraví,si možná zachová zdraví,ale co je to potom za život?možná bez bolesti,ale život osamělý a bez lásky.Nemohu opustit svého manžela totiž nejenom proto,že nás i živí,ale i proto,že kdyby najednou vedle mne nebyl,vím,že by mi to bylo moc líto,že by mi chyběly i ty jeho nálady a mnohé nefér podrazy,které mi ve své sobeckosti způsobuje,protože za ty léta ho mám opravdu ráda i s jeho chybama,které máme všichni.A stejně tak je to i s dětmi,s dětmi ještě víc,protože mateřská láska je snad největší a nejsilnější láska,jaká může existovat.a kdyby mě děti opustily,což se jednou stejně stane,budu jim přát jen to nejlepší.a budu se za ně modlit,aby byly š´tastné.Proto nedokážu své děti nechat být,když vidím,že něco není v pořádku.To ti sem píšu na vysvětlenou,protože s tvým komentářem rozdělení žen na dvě skupiny nesouhlasím,stejně jako nesoulasím s tím,když mi někdo ,,ubližujeů je potřeba v zájmu zdraví od něj odejít,třeba i od rodičů.Ono totiž odejdeš,ale svědomí a láska tě stejně nenechá v klidu.Kdysi chlapi u nás v práci měli takový heslo:je lepší se usouložit k smrti,než vzpomínat v domově důchodců na pracovní úspěchy. Já bych to pozměnila na:Je lepší se utrápit starostmi a láskou,než zůstat sama zdravá,a nic dobrého pro druhé neudělat.a totéž myslím platí i pro děti.Mohou se cítit někdy ve společnosti rodičů v něčem nepříjemně,ale když už rodiče ztratí,poznají,že jim bylo mnohem líp s rodiči a jak bohaté byly,když je měly.Proto si myslím,že tvé rozdělování žen na dvě skupiny je nedostačující,chybí tam totiž právě ta láska.To píšu s úctou k tobě,Lení,protože jsem si tady nad těmi tvými řádky uvědomila,proč mi zas až tak úplně nerozumíš.Věř,tím,že někoho milujeme,můžeme dělat drobné chyby,ale větší škody by jsme napáchali,kdyby jsme utíkali a nechávali žít.samozřejmě,všeho stou správnou mírou.Kéž se nám to daří,tu správnou míru najít,ale ve vztahu k druhým,budeme vždy trošičku všichni chybovat.

jani, uplne jsem zustala paf. protoze uplne stejne to pocituju taky. A prozivala jsem vsechny tvoje pocity i bezmoci z pretizeni.
Mozna jsem ted jiz starsi a proto mam tech povinnosti mene. Ale ty pocity si pamatuju.
Jani, nekdy az budete mit oba s partnerem volneji si zkus se svym muzem popovidat jak ses citila v minulosti. A hlavne jak se citili v minulosti on. Jak to prozival a co citil. Ja to udelala a zjistila jsem, ze muj muz mel uplne stejne pocity pretizeni, odpovednosti a povinnosti jako ja! :o) Je to legracni, ale zatimco ja si myslela jak se trapim a on si od povinnosti utika, tak on mel pocit ze je uplne sedreny.
On to videl naopak nez ja!

nekdy staci pochopeni. ze ten druhy je unaveny. vyrizeny a ze potrebuje klid.
znam to, kdyz jsem delala odpovednoupraci tak jsem chodila domu uplne hotova a touzila jsem jen po tichu. Tu praci jsem pak dobrovolne vzdala. Nemohla jsem oboje. Drit v praci a mit pohodu doma.

ad 24: No, Jani, já bohužel teď budu mimo dosah netu, takže teď nemohu dlouze reagovat. Máš pravdu, v něčem máme úplně odlišně nastavené vnímání. To, co popisuješ, já nepovažuju za lásku. Takhle žila moje máma - ke všem obětavě, na ni nezbylo, táta na ni i na nás kašlal a dělal si svý, ještě když ho opatrovala jako ležící mimino, byl na ni sprostej. Teprve teď přichází na to, že to nebylo dobře.
Máš pravdu, v tomhle se opravdu nemůžeme shodnout. Principiálně. Tvůj názor ovšem respektuji, teď už tě líp chápu.
Tak a teď běžím .......

Ratko,víš ono je to složité,ne každý je schopen vcítit se do druhého,a tohle možná právě chybí mému manželovi.A o tom,jak se kdo cítí,mluvit nedokáže vůbec.A ani nechce.A to je ten náš problém.Já už to zkoušela za život mockrát,ale nejde to,jakmile se začne mluvit o tom,jak jsem se cítila,manžel odchází pod nějakou záminkou pryč.Později jsem pochopila,že muži mají s tím vyjadřováním pocitů potíže,že vlastně nevědí jak se cítí,protože když potřebujeme mluvit a přemýšlet o svých pocitech,potřebujeme mít při tom propojenou pravou polovinu mozku s levou.To dokáže žena,ale muž má tyto poloviny mozku málo propojené,je to dáno tím,aby se v dřívějších dobách mohl soustředit na lov,bylo to důležité v rámci přežití tehdejších podmínek.Proto muži nechtějí mluvit o svých pocitech,protože se cítí nejistě.Možná tvůj muž to vyjímečně dokáže,to je dobře,pakli že to opravdu dokáže i u tebe,někdy dokážou muži mluvit jen o svých pocitech,ale o pocitech druhých,tam už to nesvedou.Proto jsem to po mnoha vysvětlováních a následných manželových odchodech třeba jen na záchod,kde zůstával záměrně moc dlouho,vzdala.Pochopila jsem,že mu takové téma nejde.

asi by to bylo na zvlastni povidani u me. Az budu mit monitor tak treba neco naklofu.

Jak jsem ja osobne prozivala muj vyvoj matky, manzelky, milenky, dcery a karieristky. Kazda z techto roli zila tech 27 let svym samostatnym zivotem a vyvinula se v neco s cim se ted dokazu celkem dobre srovnat.

A kdyz se podivam zpetne tak vidim jak jsem se v case postupne menila. Asi to tak maji vsichni. Vsichni se vyviji. Posunuji pres svoje zkusenosti a zazitky.
TAky jsem nechtela zit jako moji rodice, nechtela jsem byt jako moje matka,delala jsem vsechno "jinak" (naopak coz je vlastne totez) jak jsem se vymezovala, vzpirala a hledala cesty ktere nas s partnerem nerozdeli. a zaroven me umozni rust. Ve zdravi. Porad cesta na hrane. Zvazovani.
A s vedomim, ze rodina je pro me to nejdulezitejsi co mam. Ze nemam nic cennejsiho.

Me instinktivni vnimani se blizi tomu Jany. Jsem trojnasobnou matkou a dcerou starych rodicu o ktere se hodne staram.
nejsem obet a ani se tak necitim. neobetovala jsem se pro rodinu. Zvolila jsem si tuto cestu. A jsem zdrava. Dnes jsem byla u zubare po xx letech. vsechno dobry. nase zdravi nam rika zda to delame dobre! je treba naslouchat telu i dusi. a byt aktivni ve svych krocich.

Jani, muj muz je muz. Ale ja neverim na typickeho muze ani na typickou zenu. Cim vic jsem muzem ja, tim vic si muze dovolit byt muj muz zenou.
Nemeli bychom se zabednovat v definicich. I kdyz je to tezke. Mockrat za svuj zivot jsem si rozbijela svoje vlastni predsudky. A budu to delat do konce sveho zivota :o))) Nase vlastni predsudky nas ubiji.
Ale ja tveho muze samozrejme neznam. Muzi se boji. (stejne jako zeny) Boji se otevrit, odhalit sve emoce a city. Boj se zneuziti svych slabosti zenou. Uzaviraji se. Ale ne proto ze jsou muzi. Spise proto, ze to povazuji za dobre reseni. Obranu.

Lení,já nepíšu,že mám ráda manželovy chyby,já mámna mysli chvíle,kdy jsme sůolu,kdy jsme všichni v pohodě,kdy jedeme třeba na výlet a společně prožíváme to hezké.Kdy jeden o druhém za ta léta ví,co kdy ten druhý řekne,jak se zachová,co má rád,co rád nemá,kdy vidím že se třeba usmívá,protože je momentálně spokojený.Je fakt,že takových chvilek je v životě málo,ale to bude asi tím,že v dnešní době jsme všichni tak nějak vytížení na maximum a už nemáme tak čas jeden na druhého.Z toho pak vznikají ty nepříjemné situace a pak taky z toho,že já se starám o děti a on o finanční zabezpečení.Takže každý máme jinou tu starost a každý si večer po práci prožíváme to své.Přes to všechno,i když mě mockrát naštve,si myslím,že ho mám ráda,to bych se tak s láskou asi nedívala na jeho vrásky,které se mu časem udělaly okolo očí a neříkala si,prožili jsme spolu život,společně jsme zestárli a necítila bych přes to všechno takový to teplo.To cítím,než otevře oči a zeptá se,kde má jídlo a že jsem zase koupila o tři rohlíky víc a že má platit složenky,na který zase nemá peníze:-))Je to skrátka o životě:-)Tak takle nějak,já to neumím tak dobře napsat a vysvětlit.

Kdyz se vratim zpet k pocatecnimu citatu dlouhou smyckou tak clovek vidi ze je to fakt tezky ukol: zalozit rodinu a zaroven si zachovat autonomii (samostatnost)
Aby se vlk nazral a koza zustala cela.
Ale pokud chce clovek umoznit v kteremkoliv momentu sveho zivota volnost svemu partnerovi a zaroven si zachovat svoji vlastni volnost tak musi vest SVUJ osobni zivot. I s detmi, i s manzelem, i s rodici, i s barakem. V kazdy moment sveho zivota by mel vedet JAK by zil sam. BEz muze. Jen s detmi. Co by delal. Kam by sel. jak by se zivil Kdo jsou jeho pratele. Jake ma konicky. Kdyz tohle vi tak ma svobodnou volbu. kdykoliv se muze rozhodnout a jit.

Pokud ho drzi dum, vlastni nesamostatnost, neschopnost se uzivit, nema vzdelani, kvalifikaci a je ve vsem zavisly na partnerovi tak to ma blby. Teda z meho pohledu. I kdyz ted po letech by mi nevadilo kdyby byl muj muz na me zavisly. Ale ja vim ze by se o rodinu postaral, navaril a uklidil a ja bych nas uzivila. A taky vim ze to neni vubec jednoduche. BYt tim ktery ty penize musi nosit.
Znam nekolik manzelstvi kde je muz v domacnosti a zena chodi do prace. Pro ty muze to neni jednoduche, a pro ty zeny taky ne.
Myslim ze neni rozdilu mezi muzem a zenou. neseme si ty rozdily v hlavach.

já myslím,že jsme tu samým psaním,jak co cítíme my,zapoměli na majitelku tohoto blogu.Takže Sabe,když jsi sem dala tento citát,tak jsi určitě o něčem osobním přemýšlela,to se dá jen z citátu těžko uhodnout,co všechno jsi mohla mít na mysli.Jsi právě zaneprázdněná domácností a dětmi,stejně jako já.V takové chvíli ti nezbývá moc času na sebe,to je jasný,přesto si myslím,že to,co děláš děláš s láskou,stejně jako já.To ale neznamená,že bys toho někdy mnemohla mít až po krk,stejně jako já.A ted je tu i manžel,který nemusí mít pro tvé vytížení pochopení,o tom,jak se cítí on,tu psát nebudu,kdyby se o to své potřeboval tady podělit,tak je dospělý,může to udělat stejně jako ty.Takže asi přemýšlíš nad tím,co pustit a co nechat.To také dělám a většinou mi vychází,že mohu pustit hodně ale nikdy ne to,co mám opravdu ráda.a i kdybych to udělala,tak stejně nebudu spokojená,právě pro tu lásku,kterou cítím.Takže si myslím,že to by mělo být vodítkem,pro tvoje rozhodování,co pustit můžeš a co ne.Jsi momentálně v pozici kdy můžeš pustit manžela,pokud nevyhovuje,a pokud se už nemáte rádi,ale jen duševně,tělesně asi dokud jsou děti malé,to nepůjde.Pokud máš na mysli něco jiného,tak zas platí,že opravdu ze svého života můžeme pustit jen to,na čem nám už nezáleží.Jinak budeme obelhávat samy sebe.Je ale možné,že jsi nepotřebovala radu,jen o tom promluvit,i to je dobré,kouni,jak jsme se tu rozepsali.:-)

Lení,já mohu také pustit jedině to,na čem mi nezáleží.pokud se trápím,nad problémy někoho z rodiny,pokud mi na něm záleží,nikam od toho neuteču.Stejně tak se i raduju z každé drobné radosti svých blízkých,z každého jejich úspěchu a je to i má radost,mé štěstí.A pokud to takto cítím,tak si myslím,že to je láska.Pak před tím nikam neuteču,jen bych si ublížila.A ani utíkat nechci.hezký den všem:-)

Sabe,ještě chci dodat,že pokud nejsme zralé na to,abychom po citové stránce dokázali někoho propustit ze svého života,tak by jsme si pokud je to třeba měli dát pozor na to,aby nás ten duhý nezneužíval,a pokud to dělá,a přesto ho máme rádi,jako například rodiče,je dobré si zachovat patřičný odstup.Můžeme jim pomáhat,můžeme je mít rádi,ale nesmíme si nechat od těch co milujeme ,,nadělat na hlavu." Pak je možná na místě citát,že co k nám patří,o to nepříjdeme.Kéž to umíme my všichni vždy včas správně odhadnout:-)

ad. 19 Pavle, s narůstající rozvodovostí mi to až tak moc překvapující nepřijde, spíš logický následek stavu společnosti..

ad 20. Ratko, možná by to nebylo marné a ti dva by se taky museli snažit, aby o ně ten druhý potom ještě stál..

ad 22, 23 Lenko, i když matkám samoživitelkám rozumím, přijde mi to celé trochu jako vybírání ze dvou zel, protože v obém je kus patologie - neúplná nebo nefunkční rodina.. na druhou stranu - kolik z nás mělo/má tu "funkční"?

ad. 24 a další od Tebe, Jani, určitě jsi zástupkyní další skupiny :-), kterých si myslím, že je stejně víc.. Díky za upřímnost, Ty tím žiješ a nemluvíš v teoriích, a toho si cením.. jen mě taky napadá otázka toho neužívání tím druhým.. protože má jistotu (?)..
Ten citát mě prostě spontánně napadl, když jsem jen tak relaxovala u Kitara, a měla jsem chuť ho napsat.. aniž bych tušila, jakou odezvu vyvolá :-).. ad.33 - to jsem se pousmála a rozumím :-)

Ratko, obdivuju, pokud máš věci takhle srovnaný, a cítím z Tebe přijetí všeho, co bylo, je (a bude?)..

Si připadám docela stručná proti vám, to bylo a je spíš nedostatkem času než tím, že by nebylo o čem psát.. neva, zbude na příště :-)

Sabe,aby nás druzí nezneužívali,myslím,že jistotu nemáme nikdo,ani ti,co nás chtějí zneužívat.Mě ale nezneužívá manžel.Mě zneužívala moje maminka,byla celý život slabá a žila jen z lásky a soucitu ruhých.Takový člověk se chová mile a chválí tě,co pro něj děláš,pakli že je spokojenej.Jenže díky své potřebě být utvrzován v tom,jaký je chudák,začne obviňovat lidi co se o něj starají,že se o něj nestarají dost.Dělá to proto,že chce být litován a z toho žije.To milující dceru,která se snaží pomoct,dokáže zničit víc,než naštvanej manžel,kterej příjde domů z práce a nadává.Toho můžeš usadit,nebo si do něj rejpnout,aby si uvědomil,že se chová hloupě.Ale proti slzám nemocného ,,ubohého člověka jsem tenkrát byla bezmocná.Dnes si říkám,že bych to zvládla líp,s maminkou,ale asi by to nešlo.Takový člověk s tebou manipuluje tak,že i když ho necháš,tak se chodíš dívat,jestli si zklamáním nad tím,že nebyl dostatečně politován,něco neudělal.Tak na to bych radila si dát sakramentsky pozor,jestli tedy já v tomhle radit můžu,protože když jsem to pak s mamkou vzdala,tak se najednou tak zhoršila a umřela,že dodnes nevím,jestli jsem to raději neměla táhnout dál.

Jani, je úžasné, kolik metod zneužívání je.. už jsem to zmiňovala na jiném místě, ale formu, co zmiňuješ, jsem bohužel zažila na vlastní kůži taky.. možná má ten, kdo byl nějakou dobu využíván a zneužíván, docela "citlivý čumák" a vycítí to.. teda pokud to má zvědoměné, jinak "nastrkuje hlavu do chomoutu" dalšího zneužívání dál..

Jani, s Tvou mamkou - je to smutné, jen doufám, že si to nedáváš za vinu..

Jani, taky znam takove lidi. i v blizkem okoli. dokonce s vaznymi nemocemi (autoimunnimi), furt vyzaduji soucit a litost.

mam nekolik skoleni na manipulacni techniky zejmena podobneho charakteru. Ale je velky rozdil zda s clovekem manipuluje vlastni matka (u me hlavne tatinek) nebo blizka pritelkyne.
presto se radeji necham zneuzivat a mam pak pocit vnitrniho klidu nez se vymezovat s vycitky svedomi. Clovek se casem (ja) nauci zachazet s clovekem ktery je na nem zavisly a brat to s humorem. Spoustu veci neudela protoze nema cas, a kdyz cas ma tak udela ale nebere to jiz jako otazku Preziti. Ze to udelat musi, ale spise ze to udela kdyz muze. Kdyz chce.
A to je uleva.

muj muz mi furt vycita ze se necham vyuzivat. Jenze on me vyuziva taky :o)) a tak to hazim za hlavu a delam veci tak jak prichazi a aby me prinasely radost. Aby ti druzi videli, ze jsou pro me duleziti, ze me tesi kdyz pro ne neco delam. Ze udelam pro ne co je mozne. A co mozne neni to neudelam. treba je nekde zapomenu (stalo se mi ale ne schvalne)

taky menapadlo, ze lide kteri si neumeji sami se sebou poradit (nebo nechteji) radi prehazuji odpovednost na nekoho kdo je v jejich blizkosti.

Tim ze nikdo jiny v jejich blizkosti neni nebo jiny tuhle odpovednost odmitaji, tak dotycny odpovedny obetavec ma trvale nasazenou "psi hlavu". tu psi hlavu kteoru by si trpici musel nasadit sam, kdyby tu opovednost za sebe prevzal.

Dejte si pozor, Vy ktere tuto zkusenost ze sveho okoli mate zda neco podobneho nedelate taky!!! :o). je to nauceny vzor chovani. Aby clovek nemusel prevzit odpovednost za svuj zivot, tak tuhle odpovednost predava dobrovolne nekomu dalsimu. Vetsinou partnerovi. a pak rika, co ja bych vsechno mohla ale ten muj mi to nedovoli (variantam se meze nekladou) napr. tomu mojemu to nemuzu udelat nebo ten muj by to nepochopil nebo....
A pritom jde jen o nauceny vzorec ktery jsme prevzali od sve maminky. A ktery se nam vubec nelibil. (vlastni zkusenost, vlastni pouceni)

Děvčata,u mě už je to pryč a už se stejně nedá nic dělat.Nedávám si to za vinu,mám jen nepříjemný pocit,že to moje maminka tak dělala všem blízkým,kteří se o ní starali a přesto vždycky i když byli dospělí a nežili s ní od dětství,věřili,že lidi jako ona potřebují větší soucit a pomoc na úkor druhých.Mrzí mě,že takoví lidé vždycky ty druhé přesvědčí,že ono jsou ti nejvíce trpící.Tatínek nám dětem jí kladl nám na srdce,že ona potřebuje tu největší péči.Nakonec umřel sám,a maminka ho nikdy v ničem nepodržela.Prostě jsme tak byly se sestrou vychované a to i přes to,že moje sestra na tom byla mnohem hůř,než mamka.to sestra by bývala potřebovala pomoc,ale ona by nikdy nechtěla,aby jí někdo litoval.V tom to je.A taky v tom,že moje maminka tu roli ublížené dohrála do konce.věděla,že umírá,já u ní seděla,až mě doktoři vyhodili a ona za celou dobu na mě nepromluvila a nepodívala se na mě,jen když jsem odcházela,tak se na mě jednou podívala a ten pohled byl takový,věděla jsem,že se na mě zlobí.Ale už je to pryč,tak raději něco veselejšího,že?Já byla právě v Praze,tak jsem byla mezi lidma,hned je to lepší,nž být pořát doma.:-)Teď jdu vařit:-)Ahoj:-)

ad 40. Ratko, a k čemu jsou Ti školení na manipulační techniky?

Jani, až moc dobře Ti rozumím, a snažím se o jedno: nezneužívat lidi ze svého okolí.. a pokud jsem se toho dřív nevyvarovala, mají dotyčný/á/í mou velkou a doživotní omluvu. Jak bylo v Praze? Tam v těch klidnějších místech musí být teď krásně :-)

Sabe,já myslím,že je dobré rozlišovat mezi využíváním a zneužíváním.když mě někdo využívá,dělá to vlasně s mým souhlasem,já nabízím a druhý přijímá a oba z toho máme radost.Já proto,že jsem udělala radost druhému a ten druhý,že dostal to,po čem touží.Zneužívání je tehdy,když děláme něco,co nechceme a do čeho nás někdo vmanipuluje,nebo vnutí,buď nějaký člověk,nebo okolnosti,ale je to asi někdy o tom,že jsme se zneužívat nechali.:-)
jinak já byla v praze v Metropoli,tam moc klid není,ale zas jsem nakoupila to,co jsem potřebovala:-)Hezký den tobě i dětem:-)

44 kdysi jsem hlidala dusevne postizene mlade lidi a skolena jsem byla proto, aby se mnou moc necvicili :o) to oni umeli, instinktivne nalezli tu nejucinnejsi techniku.

Vlastne to skoleni cloveku ukaze, co vsechno manipulace je. Ono to trva urcitou dobu, nez prijde na to ze delat ze sebe chudaka (ja to neumim, nemuzu, nesmim) je vlastne ucinna manipulacni metoda.
Ze kdyz je nekdo nemocny a postizeny, tak se do teto role jaksi ehm lehce vlozi. Ze to kolikrat hraje, se da poznat z toho, jak se nastve kdyz mu to nevyjde. A zacne obvinovat. A podsouvat zly umysl druhemu.
U postizenych to probiha v uplne ciste esencialni forme. Uprimne a od srdce. Byla to pro me dobra skola a hlavne jsem se chytla taky za nos. Sama jsem si musela priznat chyby v komunikaci.
Treba kdyz jsme sli na dovolenou a ja nechala muze vyrizovat ubytovani a pak brblala ze to vyridil blbe :o)) Priste jsem si to jiz udelala sama a mohla jsem brblat na sebe. Clovek najednou uvidi ve svem zivote spoustu zdanlivych drobnosti, ktere si muze udelat sam, kde nemusi na nikoho cekat ze to ten druhy ma delat a pak ho kritizovat ze to udelal spatne :o) nebo pomalu nebo jinak :o)

ad. 45 Jani, myslím, že kdybychom to vzaly doslova, každý člověk někdy využívá nebo využíval okolí - stačí podívat se na děti, když začínají brát rozum :-).. ale radši se obcházím bez toho..

Ratko, tak už tomu rozumím.. z tohoto pohledu je to praktické :-)

Tak to je dneska už podruhé (poprvé to byl Goethe) co kvůli něčemu křičím velšsky.

Henry, jak Ty to děláš? Už zas Ti vůbec, ale vůbec nerozumím :-)

Ahoj, vrátila jsem se z překrásného pobytu na horách a přečetla jsem si vaši diskusi. Jo, dobrý.
Jen něco dodám: Každý žijeme to, co žít chceme. Kdybychom nechtěli, změnili bychom to.
Někdy se ale člověk zakutá ve svém trápením a zapomene, že může svou situaci změnit, a tak je dobré mu to malinko připomenout.
Ovšem, jak jsem pochopila z diskuse, naštěstí to není ničí případ, takže je všechno v pořádku a radujme se z toho, co máme.

Lenko, to musíš být odpočinutá a plná sil.. přeju Ti, ať ta energie dlouho vydrží..

Díky, Sabe. Jsem ještě tak trochu mimo, příjemně mimo. :-) Napsala jsem ti sem lepší komentář, ale někam záludně zmizel (asi jsem jej zapomněla potvrdit), tak jej máš vlastně v článku u mne.