Není to tak dávno,co jsem vánoce milovala. Předvánoční povinnosti jako dokonalé úklidy, velká běhání za ještě většími nákupy, nekonečné pečení, vaření a pak kynutí o svátcích jsem považovala za nudné až trapné a žila si klídečkem svobodného jedince, který tráví vánoce, kde se mu zrovna zamane a užívá si pohodu bez předchozích stresů. Leč ve stavu rodinném se i u mě situace změnila, obzvláště poslední roky. I nadále se sice nenechávám příliš pohlcovat trapnými stresy, dárky kupuju k pramalé radosti našeho pošťáka na internetu (no zkuste vyrazit "na Ježíška" se dvěma dětma coby doprovodem, zvlášť když na něho ještě věří), nicméně jsem schopna dát si rozumné cíle jako umytá okna, nějaké to cukroví a zvládnout Štědrý den bez průserů..
Bohužel ani to se mi poslední roky moc nedaří.. málem klasikou už je nějaký ten konflikt s Drahým, za skoro běžné už považuju "radosti" s online shopy, které "mají vše skladem" do okamžiku, než to objednám – byť i koncem listopadu.. a pak následujícími výmluvami "bohužel až po Novém roce", celkem tradičně se mi nepodaří všechno cukroví (někdy skoro nic) tak, jak bych si přála.. a mohla bych pokračovat. Za poměrně odstrašující ale považuju poslední dvoje vánoce.
Předloni zaperlil Drahý – jinak chlap šikovný a znalý x řemesel – se prostě "utnul", a to 5-kilovým kladivem přímo do nehtového lůžka palce na pravé ruce. Jak se mu to podařilo, mi ještě nějakou dobu zůstávalo v utajení, ale podstatný byl fakt, že se tak stalo v předvečer Štědrého dne, když zatloukal oporu k venkovnímu stromečku. Za velkého nadávání statečně odmítl můj skvělý nápad jet ihned na pohovost (25 km) a hrdinsky využil dostupné tlumicí prostředky.. Hrdinství vydrželo do rána – bolest byla silnější. Jeli jsme – já za volantem, Drahý se zaťatými zuby, naše vzorně hodné děti (tušíc vážnost situace) na pohotovost 25 km, tam nás s láskou a přáním pěkných svátků poslali na chirurgii – dalších 20 km vzdálenou. Tam jsem si s dětma zahrála hru "kdo déle vydrží" v autě – v naivním domnění, že na Štědrý den dopoledne musí být na chirurgii prázdno. Nebylo. Pro tehdy půlroční Mrně to byl výlet typu "jeli jsme, spala jsem, cucla jsem si, spala jsem, jeli jsme zpátky"), ve tři odpoledne jsme byli doma jako na koni. Kapr si plaval v kádi, vyzývavě po nás pokukujíc, všude binec, salát se z uvařených brambor sám taky neudělal.. a k tomu manžel s ovázanou rukou a výhružným doporučením klidu, léčbou antibiotiky a velkou přednáškou od lékařů, co všechno mu hrozí.. Hm, kapra zvládl doslova levou rukou pomáhaje si pravou důkladně ovázanou igelitkou, a nějakým zázrakem, který dodnes nechápu, jsme to zvládli. Sice Ježíšek dorazil až po večeři kdysi kolem deváté, ale zvládli.
Před rokem nás krom jiných tradičních problémů postihla jiná pohroma – měli jsme u nás mou máti. Nejsme žádnou výjimkou, i u nás je to tak, že nemám ráda manželovu matku a Drahý mou. Navíc i já si s mou matkou rozumím nejlíp tak po telefonu, takže to všechno podle toho vypadalo. Hádka s Drahým (naštěstí beze svědků) na Štědrý den byla opravdu unikátní a za to, co jsme při ní vypustili z huby, by se nemusel stydět i lecjaký cynik či bytost trpící slušnou psychopatologií. O vánocích jsem zhubla 3 kila a dlouho je nemohla nabrat zpět.
Letos? Volala mi kamoška (z paneláku, na mateřské) a stěžovala si, jak je to hrozné, co všechno nestíhá. Ptala se, co my.. Dozvěděla se, že krom jiných běžných starostí 5 hodin denně trávím prací povinnou, absolvovali jsme se zvířaty týdenní léčebnou kúru (další hodina denně pryč), k tomu naše Slečna dotáhla ze školky nějakou obzvláště nechutnou virózu (jak jsem se později dozvěděla, ještě v lepší variantě – bez blinkání a průjmování), kterou nezapomnělo chytit Mrně, čili už týden jsem se normálně nevyspala. Mám umytá dvě okna, napečené troje cukroví, část dárků už pohromadě, dětem už je dnes líp, má matka letos taky nedojede.. a ještě celý týden před náma :-). Na druhém konci bylo chvíli ticho, pak mi poděkovala, podotkla, že se má vlastně docela dobře, a popřála mi hezké svátky. Že bych zkusila těšit se na vánoce?