horalka

Už je to skoro dva roky, ale vidím to jako dnes. Předcházela tomu havárka Drahého - otočil staré auto na střechu a zpět na kola (samozřejmě v den, kdy nepršelo, nesněžilo a všude bylo sucho - krom jedné zatáčky, kde byla trocha ledu). Zůstali jsme bez auta, což na samotě není nic moc. Honem jsme sehnali aspoň takovou Vranu – auto o pár let starší než bylo předchozí, ale pojízdné. Poté, co se každý výjezd s Vranou stal malým dobrodružstvím, co zas bude (jednou přehřátý motor, jindy nefunkční topení atd.), jsme rychle dospěli k závěru nutnosti normálního auta a vyjeli do autobazaru. Vrana byla v dobrém rozmaru a tak nám jen uletěl výfuk, k autobazaru jsme tudíž dojeli s tuningovým efektem a o to větší motivací vybrat něco lepšího. Probrali jsme asi 5 kombíků a ne a ne si mezi nima vybrat. Už potřetí jsme pochodovali kolem bílé Astry, která stála vedle (v mých očích velkého) jeepu a jak mi tak padl zrak na jeho rozbitý blinkr, prohodila jsem (ani nevím proč), jestli by nebylo lepšího něco takového. Zrovna přišel majitel bazaru a projet jsme se jeli – jak jinak než v jeepu. Byl to divný pocit a moc se mi v něm nelíbílo – všechno v černém, elektronika.. nabídku majitele řídit cestu zpět do servisu jsem s křečovitým rozpačitým úsměvem odmítla.. ale manžel ne. Nicméně právě toto auto jsme si druhý den po schválení úvěru (nečekaném a dost překvapivém) odvezli. Teda manžel, já statečně jela ve Vraně za ním.

Tak jsme měli "normální" auto. Zatímco ve Vraně jsem jezdit sama nesměla, protože měl Drahý strach o mě, v jeepu jsem jezdit nesměla, to zas měl Drahý strach o auto. Nicméně hned první cesta do civilizace nás přesvědčila, že až tak moc nezáleží na tom, kdo zrovna řídí. Měli jsme po týdnu existence s Vranou dost restů a popojížděk, takže jsme hned po ránu vyrazili. Lehce nervozní, zvědaví, co bude – palubní počítač komunikoval pouze italsky, což není naše parketa. Auto nás překvapilo už po 5 kilometrech. Jen tak si zdechlo. Problém byl, že se tak stalo na silnici 4.tř. v nepříjemně nepřehledné esovité zatáčce. Další problém byl, že odmítalo nastartovat. Tak jsme tam tak stáli.. hm, hlavně pryč z té zatáčky.. Byla jsem jednohlasně (manželem – děti se nezapojily) zvolena jako vhodný typ pro tlačení auta ven ze zatáčky. Zdůvodnění bylo, "že bych auto neuřídila". Neuřídila, ale ani neutlačila. Mých 48 kilo živé váhy nemělo moc šancí, zato efekt se dostavil okamžitě – zastavil u nás první řidič, který projížděl. Fakt sympaťák, a myslím, že i kdyby byl o 30 let starší a nedalo se na něj ani podívat, i tak by byl fakt sympaťák. Po bleskové poradě vyhrála varianta pokusit se auto dopravit zpět směrem k domovu. Sympaťák nás táhl zpět k cestě lepší třídy. Vzhledem k faktu, že k nám se jede ze slušného kopce, bylo rozhodnuto pak naše auto odpojit a zkusit nechat jet samotné – teda s Drahým za volantem. S dětma jsem se přestěhovala k sympaťákovi a světe div se, naše auto po chvíli chytlo a dojelo za námi dolů. S velikými díky jsme se rozcházeli se sympaťákem a kdykoli ho vidím (rozváží tu v okolí  cosi z potravin), vždycky si vzpomenu na ten den..

Samozřejmě že jsem ten den již neměla náladu cokoli vyřizovat a tak jel Drahý sám a auto fungovalo. Až do druhého dne, kdy si opět na cestě zdechlo. Ale to už bylo poslušnější a nastartovalo hned. A co mu bylo? V podstatě ani nevíme – že nešlo nastartovat po kolapsu – mrtvá baterka - vyměněno. Ale že dodnes sem tam zdechne? Zdá se, že má v paměti uloženou (asi nesmazatelně) nějakou starou závadu a v určitých okamžicích to secvakne a stojíme (verze mechanika). Já tvrdím, že máme tak inteligentní auto, že kdykoli během prvních 5 kilometrů vyhodnotí, že je něco jinak (jedu moc rychle, protože spěchám apod.), zdechne a čeká, jestli jsme to fakt my (test neprozradím). A když zjistí, že jo, tak už poslušně pokračuje dál.

PS. Zrovna dnes se asi po dvou měsících potřeboval náš inteligent ujistit, že jsem to já – plazila jsem se totiž na ledě pro malou do školky třicítkou..    

linkuj.cz vybrali.sme.sk